Úspěch mi štěstí nepřinesl: Jak jsem našla skutečný pokoj

Osobní svědectví o víře a Božím zásahu, 2024-12-17

×

Jmenuji se Marie, je mi 27 let a narodila jsem se do dysfunkční rodiny. Když mi bylo 6 let, rodiče se rozvedli. Otec mě dostal do péče a jeho milenka se stala mou nevlastní matkou i nevlastní matkou mých sester. Byla ke mně krutá – někdy i fyzicky, ale především psychicky a slovně. Pamatuji si, že když jsme přišly ze školy, vyžadovala, abychom seděly na židli v obýváku a byly zticha, dokud neusneme. Nechtěla nás v domě a dávala to velmi jasně najevo.

V tomto utrpení, kdy jsem u sebe neměla svou maminku, jsem nechápala, co se to děje. Vzpomněla jsem si ale, jak mi má katolická matka vyprávěla o Ježíši, který odpovídá na modlitby. S vírou šestiletého dítěte jsem každou noc začala prosit Ježíše, aby zasáhl – aby uklidnil mou nevlastní matku a umožnil nám vrátit se domů k mé vlastní mámě. Když jsem pak celé hodiny seděla na té židli, začala jsem s Ježíšem mluvit. Svěřovala jsem Mu vše, co jsem měla na srdci: svůj smutek, pocity osamělosti a to, jak se cítím nemilovaná. Stal se mým důvěrníkem a nejlepším přítelem.

Po třech letech jsem se skutečně mohla vrátit k matce. Byla to úleva a zázrak, ale přesto to bylo těžké. Mé matce byla diagnostikována schizofrenie. Mívala ataky, které trvaly několik dní, a k tomu se přidala skutečnost, že byla alkoholička. Pro desetiletou holčičku to bylo nesmírně těžké. Říkala jsem si, že je to nespravedlivé. Můj otec mě už nenavštěvoval – rozhodl se odejít ve chvíli, kdy mě soudce svěřil do péče matky. Když jsem přicházela domů a máma měla záchvaty vzteku, ptala jsem se: „Proč? Proč já?“ Začala jsem Ježíše nenávidět. Ten, který byl v šesti letech mým nejlepším přítelem, se ve dvanácti stal mým nepřítelem a já se k Němu otočila zády.

Vštípila jsem si myšlenku, že musím být dokonalá, abych byla milována. Věřila jsem, že když budu perfektní, otec se vrátí a matka se uzdraví. Snažila jsem se být tou nejmoudřejší, nejlaskavější a nejinteligentnější. Soutěžila jsem s ostatními, protože jsem měla pocit, že oni mají otce a já ne, a chtěla jsem být lepší než oni. Navenek jsem působila klidně, ale uvnitř jsem si vybudovala život plný potlačovaného hněvu. Kdykoli se něco pokazilo, dostala jsem záchvat vzteku, při kterém jsem dokázala obrátit vše vzhůru nohama, až jsem děsila i svou matku.

Rozhodla jsem se, že ke štěstí potřebuji splnit tři cíle:

1. Najít muže, který mě bude milovat a zaplní prázdnotu v mém srdci.
2. Získat dobrou práci (protože jsme byli chudí, jelikož matka kvůli nemoci neudržela zaměstnání).
3. Najít místo, kde se budu cítit bezpečně, kde se na mě po návratu domů nebude nikdo zlobit.

Během střední a vysoké školy jsem opravdu tvrdě pracovala. Studovala jsem práva, o kterých mi říkali, že je to nejtěžší studium. Přemýšlela jsem sice i o medicíně, ale nebyla jsem příliš vědecký typ. Nakonec jsem práva úspěšně dokončila. V březnu 2021 jsem měla všechno: práci, přítele i ten vysněný bezpečný byt. Myslela jsem si, že konečně budu šťastná. Místo toho jsem hned v dubnu 2021 začala trpět silnými úzkostmi a panickou poruchou, což jsem nikdy předtím nezažila.

Uvědomila jsem si, že jsem navzdory všem splněným cílům nešťastná. Stála jsem na životní křižovatce: buď skončím s psychickými problémy jako moje matka, nebo se vrátím k Ježíši a pokořím se. Má nejlepší kamarádka a její maminka, které byly křesťanky, mi vyprávěly o Ježíši jako o Knížeti pokoje. To jsem nikdy předtím neslyšela.

V dubnu 2021 jsem poklekla, požádala Ježíše o Jeho pokoj a okamžitě jsem jej přijala. Od té doby mě ten klid neopustil. Pokud je něco, co si musíte pamatovat, pak to, že Ježíš je věrný. Byl mým přítelem v šesti letech a je jím i dnes v sedmadvaceti. I když se k Němu otočíte zády, pokud se vrátíte, pokoříte se a otevřete Mu dveře, vrátí vám vše, co jste ztratili.

Dnes pracuji jako učitelka. Má třída se stala útočištěm klidu a lásky pro děti, které to mají doma těžké – tak jako kdysi já. Minulý rok jsem mohla pomoci holčičce, která byla týrána a poprvé v životě našla odvahu se někomu svěřit. Proměnila jsem své utrpení v sílu pomáhat ostatním. Pro mě jsou Vánoce někdy náročné, protože moji rodiče tu pro mě vždy nejsou, ale vím, že mám nebeského Otce, který mě miluje a utěšuje, i když pozemský táta chybí.