Z pekla zpět do života: Svědectví o drogách a Boží moci

Osobní svědectví o víře a Božím zásahu, 2022-01-13

×

Vyrůstal jsem v Koreji až do svých devíti let, narodil jsem se v Soulu. Pamatuji si, že jsem žil s tetami, babičkou a dědečkem. Spali jsme v jednom pokoji v deseti lidech. Byl to velmi pohodlný komunitní život. Zároveň tam ale nebyli moji rodiče, protože byli v zahraničí a připravovali naše stěhování do Spojených států. Od šesti let jsem chodil do buddhistického chrámu a byl jsem do toho velmi zapálený, na rozdíl od ostatních dětí, které jen procházely kolem. Já jsem kladl mnichům otázky. O víkendech jsem tam přespával a vzpomínám si, jak jsem se ptal sám sebe: „Proč se lidé rodí? Jaký je cíl lidstva? Jaký je smysl života?“ Protože jsem v té době nebyl vystaven křesťanství, buddhismus byl pro mě jediným způsobem, jak hledat odpovědi na svou zvědavost.

Do USA jsem přijel v devíti letech. Zpočátku bylo všechno skvělé, viděl jsem obrovské supermarkety. Musíte si uvědomit, že v 80. letech v Koreji nebyly tak velké obchody, restaurace, pizzerie ani McDonald’s. Nic z toho tam tehdy nebylo. Byl jsem nadšený z prázdnin, hraček a množství jídla. Ale když jsem nastoupil na střední školu, prošel jsem krizí identity. Ptal jsem se mámy: „Mami, proč jsem korejský Američan? Chci být běloch žijící v Bostonu.“ V té době, na konci 80. a začátku 90. let, v naší části Bostonu nebyli žádní Asiaté. Byli jsme menšina menšin. Neměl jsem nikoho, s kým bych se mohl ztotožnit, žádné asijsko-americké vzory. Všichni byli běloši, Portorikánci nebo Afroameričané. To ve mně vyvolalo nejen zmatek, ale tento zmatek se změnil v hněv. A hněv vyústil v rebelii. Myslím, že z dlouhodobého hlediska se pak dostanete do deprese nebo smutku, protože hněv je často jen známkou smutku nebo toho, že nemáte něco, co chcete. Je tu velká příčinná souvislost.

Nechci, abyste si mysleli, že jsem bral drogy dlouho. Začal jsem s nimi v prvním ročníku, kouřili jsme jen trávu. Postupem času jsem ale skončil tak, že jsem bydlel s kamarády, kteří byli dealeři. Měli jsme v domě obrovské tašky s drogami, které přicházely a odcházely. Převáželi jsme je, prodávali a sami jsme kouřili třikrát denně. Když na podzim začala škola, snažil jsem se vrátit do normálního života, ale nešlo to, byl jsem příliš závislý.

Vše se vymklo kontrole, když přišel další kluk a my jsme kouřili ještě víc. Pak jsem vykouřil něco, čemu se říká „mísa smrti“ (Death Bowl). Je to pouliční název pro směs heroinu, kokainu a PCP. Když jsem tuto drogu vykouřil, zůstal jsem vzhůru 10 dní v kuse. Po třetím dni beze spánku ztrácíte pojem o čase, o tom, kdo jste a proč žijete. Vypadá to jako marihuana, ale je to PCP. Poslední den jsem měl setkání s někým, o kom věřím, že to byl Satan. Přišel ke mně v otevřeném vidění. Vypadal jako asijský dědeček a řekl: „Vím, že procházíš těžkým obdobím.“ Odpověděl jsem „ano“ v domnění, že je to můj buddhistický bůh. Řekl mi: „Je čas, aby ses zabil. Podřízni si hrdlo, rozpárej si břicho a já tě ušetřím pekla.“ Tehdy jsem neznal Ježíše Krista.

Udělal jsem přesně to, co mi řekl. Šel jsem do kuchyně, kde byla moje matka, vzal jsem největší nůž, který jsem našel, a podřízl si hrdlo a bodl se do břicha. Ztratil jsem 90 % krve. Matka vešla do obýváku a uviděla svého syna téměř mrtvého. Zavolala 911. Když přijeli policisté, snažili se mi nůž vzít. Pral jsem se s nimi. Vzali mi nůž a udeřili mě obuškem. Bránil jsem se, a v tu chvíli, po několika úderech obuškem, jsem ztratil vědomí.

Probral jsem se až v nemocnici. A právě tam, těsně před operací, jsem znovu ztratil vědomí a prožil něco děsivého. Viděl jsem sám sebe, ale nešel jsem do nebe, jak mi ten falešný bůh (Satan v podobě dědečka) slíbil. Naopak, klesal jsem dolů. Měl jsem pocit, jako bych byl ve výtahu, který padá. Po pěti minutách tohoto hrozného pocitu opuštěnosti a strachu – pocitu stokrát silnějšího než cokoli, co můžete cítit na zemi – jsem přistál a rozhlédl se. Bylo to peklo.

Jak jsem věděl, že je to peklo? Předtím jsem na to nikdy nepomyslel. Během tohoto zážitku blízké smrti jsem se rozhlédl a viděl nespočet lidí. Nebyl jsem tam sám. Démoni byli na stropě, byli všude. Cítil jsem bolest a věděl jsem, že jsem hříšník a že toto místo nikdy neopustím. Nevím, odkud ta myšlenka přišla, věděl jsem to nadpřirozeně a instinktivně. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem udělal obrovskou chybu.

Probudil jsem se druhý den a řekli mi, že jsem byl mimo více než 12 hodin. Ale pro mě to byla pětiminutová návštěva pekla a vím, že jsem tam nechtěl být. Byla to duchovní beznaděj, samota a bolest. Když jsem se vrátil, byl jsem traumatizovaný. Další tři měsíce byly bolestivé. Ježíš mluvil o místě muk, kde oheň nehasne a kde je pláč a skřípění zubů. Cítil jsem tam žár, temnotu a beznaděj. Tak jsem věděl, že biblický popis je pravdivý.

Když jsem otevřel oči, byl jsem obklopen pastory. Zeptali se mě: „Chceš se modlit modlitbu pokání?“ Řekl jsem: „Ano, chci.“ Byl jsem tak vyděšený z pekla a zároveň cítil úlevu, že žiju. Myslím, že jsem tu modlitbu řekl alespoň desetkrát. Pán mi ve své milosti a lásce dovolil vidět peklo tak, jak je popsáno v Bibli.

O sedm měsíců později, v létě 1999, jsem se vrátil do Koreje. Těch šest měsíců jsem odpočíval na modlitební hoře. Zkoušel jsem se vrátit do školy, ale fyzicky to nešlo, tak jsem ji nechal. Snažil jsem se stát křesťanem, ale zároveň jsem stále pařil s nevěřícími přáteli. Pokušení stále přicházelo. Chodil jsem pít a říkal jsem: „Pane, viděl jsem Tvoji milost a odpuštění, ale dopřej mi ještě jeden poslední tah.“ Skončilo to tak, že jsem pařil každý den.

Ale v létě Pán dopustil, abych měl autonehodu, která ve mně vyvolala skutečný strach. A zároveň mi dal sen. O ten sen jsem ani nežádal. Byl jsem na vrcholu hory, bylo to velmi reálné, a uslyšel jsem Boží hlas. Nikdy předtím jsem ho neslyšel tak jasně a slyšitelně. Bůh ke mně mluvil verši z Bible. Řekl: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení. Toho poslouchejte.“ Říkal jsem si: „Páni, právě jsem slyšel Boha?“ Ve snu jsem viděl rotující trojúhelníkové světlo.

Stál jsem na vrcholu hory a viděl nádherné údolí s řekou a horami po obou stranách. Přesně jak se píše ve Zjevení 21, verš 2: „A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.“ Bylo to doslova trojúhelníkové, pyramidální, průhledné město. Myslím, že to byl Nový Jeruzalém. Sestupoval dolů. Po obou stranách létali andělé s dlouhými trubkami a uctívali Boha. Věděl jsem, že to není lidské, protože to bylo tak svaté, dokonalé, majestátní a krásné.

Ve srovnání s peklem, které jsem viděl – s tou beznadějí a bolestí stokrát horší než cokoli na zemi – byl pohled na nebe, ten pokoj, radost a útěcha z hmatatelné Boží blízkosti, naprosto nesrovnatelný. Věděl jsem, že mi Bůh ukazuje nebe, protože chce, aby tam bylo celé lidstvo, každá duše.

Vidět nebe i peklo byl pro mě zlomový okamžik, který mě přivedl k uvědomění a rozhodnutí změnit životní styl. Věděl jsem, že musím sdílet toto evangelium.

Epilog: Dnes je Steve Kang pastorem, káže v církvích a věnuje se pouliční evangelizaci.