Probudila jsem se s těžkým pocitem v břiše.
Příběh Maëvy, která zvítězila nad školní fobií a paralyzující úzkostí. Zjistěte, jak jí víra v Ježíše změnila život a přinesla trvalý pokoj do jejího srdce.
Mladí zbaveni utrpení výjimečným způsobem!
🗂️ Multimediální archiv
Hlubší ponor do příběhu.🔗 Původní zdroj (Odkaz)
Přejít na původní umístění tohoto svědectví:
↗ Reskp.fr: Otevřít původní zdroj🌍 Audio záznam (Originál)
🎧 Audio záznam (Česky překlad)
⚡ Rychlý souhrn (Video)
🎥 Celé vysvětlení (Video)
🎙️ Komentovaný podcast
📊 Infografika / Přehled
🧠 Myšlenková mapa
🖼️ Obrázek ke sdílení
Vyrůstala jsem v atmosféře naslouchání o Bohu a měla jsem relativně klidný život až do patnácti let. Pak jsem nastoupila na střední školu a pár týdnů po začátku školy se u mě vyvinula školní fobie. Ráno, když jsem se probudila, jsem měla šimrání v břiše, chtělo se mi zvracet, nebylo mi dobře, ale nevěděla jsem proč. Nejdřív jsem si myslela, že je mi prostě špatně, ale nutkání zvracet zmizelo, jakmile bylo jasné, že ten den do školy nepůjdu… Můj stav se den ode dne zhoršoval a prožívala jsem skutečnou noční můru. Cítila jsem se, jako bych byla uvnitř z jedné strany trhána touhou jít do školy a strachem, který mě paralyzoval, z druhé. Moje úzkosti byly tak silné, že jsem už ani nemohla ani dál chodit do školy. Takže jsem nakonec místo toho musela na rok navštěvovat kurzy dálkového studia. Byla jsem pořád sama (doma) a postupně jsem se odřízla od světa do té míry, že třeba chození na nákupy se pro mě stalo stejně stresující jako chození do školy. Také jsem přestala chodit na hodiny tance, i když jsem je vždycky milovala. Zkrátka jsem nechápala, co se děje. Když se mě lidé ptali, co to se mnou je, nedokázala jsem jim to vysvětlit… Jak bych jim mohla vysvětlit, že se bojím pohledů svých vrstevníků, že mě děsí zavřené dveře ve třídě? Nakonec jsem navštívila psychologa. Během našeho prvního setkání mi řekl:
„Víš, Maëvo, když se lidi jako ty nehospitalizují, skončí sami doma ve tmě a už nikdy nevyjdou ven.“
Nebylo to poprvé, co mi někdo řekl o hospitalizaci, ale nikdo mi nikdy nevysvětlil, co to obnáší. Představovala jsem si sama sebe na kapačkách, jak celý den ležím v nemocniční posteli; nechápala jsem, jak by mi to mohlo nějak pomoci. A pak začal mluvil o hospitalizaci i můj terapeut na psychiatrickém oddělení a já jsem tomu rozuměla stále méně a méně. Přece jsem se nezbláznila! Ale neměla jsem žádné řešení… Už jsem neměla ani společenský život, ani žádné další plány, tak jsem s hospitalizací souhlasila.
Bylo to na klinice Soins-Etudes v Grenoblu, kde jsem mohla normálně navštěvovat výuku v malých skupinách po 15 studentech (což pro mě bylo mnohem uklidňující) a byl tam celý lékařský tým, který nás podporoval. Zůstávala jsem tam přes týden a o víkendech jsem jezdila domů. Protože jsem ale byla dost připoutaná k rodičům, bylo pro mne odloučení velmi těžké. Zůstala jsem tam dva roky. První rok tam mi hodně pomohl. Znovu jsem se vrátila do společenského života a potkávala mladé lidi, kteří si procházeli stejnými situacemi jako já. Zjistila jsem, že v této situaci nejsem sama, a konečně jsem slovy popsala to, co mě paralyzovalo: záchvaty úzkosti.
Podařilo se mi obnovit docházení do výuky a cítila jsem, že se mi daří lépe. Ale druhý rok byl naopak o dost horší – byl to pro mne úplný sestup do pekla! Už jsem sice neměla problém s docházkou, ale místo toho jsem začala trpět celou řadou úzkostí, které jsem dříve neměla: strachem ze zvracení, strachem jíst kdekoliv jinde než doma, strachem z používání veřejné dopravy. Každou událost dne jsem vnímala jako překážku, kterou je třeba překonat: schůzku, ústní zkoušku, autobus domů. Byla jsem psychicky vyčerpaná; bylo mi teprve 16, a přesto jsem se cítila, jako bych už žila sto let. Byla jsem unavená ze života; už jsem nevydržela bojovat se svými úzkostmi.
Jednoho večera jsme se s ostatními dětmi dívali na film, když jsem pocítila, jak mě přemáhá úzkost. Záchvat byl tak intenzivní, že jsem měla pocit, jako by se od toho úplně prvního nic nezměnilo. Cítila jsem se bezmocná a strašně špatně, až jsem si chtěla vzít anxiolytika, i když jsem vždycky byla proti něčemu takovému. Přesto jsem zavolala mámě, která vždy věděla, jak mě uklidnit, ale tu noc nemohla ani ona nic udělat. Cítila jsem úzkost jako malou kuličku v břiše, která mne nutila zvracet, a měla jsem pocit, že se zblázním.
Čekala jsem před ošetřovnou, až se o mě někdo postará, když jsem po chvíli – aniž bych cokoliv udělala – ucítila, jak mi ta malá kulička úzkosti stoupá krkem a opouští mé tělo. A pak se všechno vrátilo do normálu. Pak se ve mně ozval tichý hlásek, velmi silné přesvědčení, a ten mi říkal: tvůj táta se za tebe právě modlil. Tak jsem se mu poslala zprávu, abych se ho zeptala, jestli to opravdu tak bylo, a když odpověděl „Ano“, pomyslela jsem si, že je to šílené… bylo to silnější než jakýkoliv lék a zpochybnilo to celou mou představu o Bohu. Pro mě byl Bůh vždycky někdo vzdálený, kdo pro nás nemohl nic udělat. Nakonec jsem si uvědomila, že je mi mnohem blíž, než jsem si kdy myslela.
Začala jsem číst Bibli a… objevila jsem, kdo je Ježíš a co přišel na zem udělat: odpustit nám hříchy. Uvědomila jsem si, že mé srdce je ve špatném stavu a že se z toho stavu sama nedostanu. A pak jsem si vzpomněla na slova, která mi lékaři vždycky říkali: „Maëvo, musíš se naučit žít se svými úzkostmi.“ Ale takový život jsem nechtěla. A tak jsem si jednoho dne, když jsem byla sama ve svém pokoji, klekla a řekla Ježíši: „Odpusť mi všechny špatné věci, které jsem udělala, a pomoz mi se od nich odvrátit. Vstup do mého života, zažeň mé strachy a dej mi nový začátek.“
Byla to tato jednoduchá malá modlitba, pronesená s vírou, která mi změnila život. Poté jsem složila maturitu a řidičské zkoušky absolutně bez úzkosti, i když jsem si předtím vždycky myslela, že to pro mě bude nemožné. Byly to příliš stresující životní etapy… a přesto: nejenže jsem je zvládla, ale navíc jsem uspěla!
A noční můry, které jsem mívala tolik let, také zmizely. O něco později jsem se probudila s uvědoměním, že od té doby, co jsem pozvala Ježíše do svého života, se věci zlepšují a já se cítím dobře. Byl to pocit, který jsem už tak dlouho necítila! Teď jsem v sobě měla pocit naděje, něco, co mi říkalo, že všechno je možné a že se doktoři mýlili: ne, nenaučím se žít se svými úzkostmi, naučím se je zahánět ve jménu Ježíše!
Konečně jsem ukončila svou hospitalizaci a šla na vysokou školu. Tam jsem zažila, jak v mém životě začal působit Bůh. Mohla jsem přednášet před padesáti lidmi, zatímco před několika lety pro mne bylo i byť jen vstoupit do učebny nemožné. Mluvit před tolika lidmi byl… zázrak! Všechno se změnilo, Ježíš byl se mnou, už jsem nebyla sama.
Jednoho dne jeden z mých strýčků řekl: „Když přijmeš Ježíše jako svého Spasitele, musíš to udělat srdcem, ale musíš o tom také mluvit s těmi kolem sebe.“ Toho dne jsem si uvědomila všechno, co pro mě Ježíš udělal, a že o tom musím mluvit. Řekla jsem tedy Bohu: „Pojď a veď můj život a já všem povím, co jsi pro mě udělal.“
Od té doby to byla ještě dlouhá cesta, ale Bůh mě na ní tolik proměnil. Dnes už nemám ani úzkosti, ani noční můry a v srdci mám pokoj. Mezi mým dřívějším a dnešním životem je propast; jsem nový člověk. Bible dokonce říká: „Je-li kdo v Kristu, je novým stvořením; staré pominulo a všechno je nové.“ (2. Korintským 5:17)
Měla jsem příležitost podělit se o své svědectví před 2 000 mladými lidmi na velkém shromáždění v Mulhouse a poté mnohokrát ve Švýcarsku a Francii v rámci programu ResKP. Bůh mě kompletně obnovil – až do té míry, že jsem se já, bývalý školní fobik, stala pedagogickým asistentem ve své staré škole.
Možná i pro vás je úzkost vaším každodenním životem a máte pocit, že se jí nemůžete zbavit. Vězte, že Ježíš žije! Léčí, osvobozuje, vysvobozuje i dnes. Může pro vás přijít, stejně jako pro mě, a dát vám nový začátek.
⚠️ Právní a pastorační doložka: Obsah webu tvoří subjektivní svědectví a redakčně upravené překlady, které mají výhradně duchovní a informační charakter. Nenahrazuje odbornou lékařskou péči ani vedení v místní církvi. [ Číst celé znění ]
