Překonání krutého traumatu a záchrana vězňů
Skutečné řešení hluboké rodinné krize a násilí. Zjištění, jak se z odsouzení k smrti a těžkých depresí stala cesta k humánním změnám zákonů.
Osobní svědectví o víře a Božím zásahu, 2026–09–15
🗂️ Multimediální archiv
Hlubší ponor do příběhu.🔗 Původní zdroj (Odkaz)
Přejít na původní umístění tohoto svědectví:
↗ Porte-ouverte.com: Otevřít původní zdrojČas vysilání: 19:30
Časová stopa v audiu:
🌍 Audio záznam (Originál)
🎧 Audio záznam (Česky překlad)
⚡ Rychlý souhrn (Video)
🎥 Celé vysvětlení (Video)
🎙️ Komentovaný podcast
📊 Infografika / Přehled
🖼️ Obrázek ke sdílení
Považuji se za dítě tohoto domu a sboru, i když tu nejsem tak často, jak bych si přál. Narodil jsem se nedaleko odtud v Thannu a vyučil se pekařem v Cernay.
V naší rodině to bylo velmi složité, mimo jiné proto, že můj otec byl sedm let svědkem Jehovovým a pak se oddal okultismu a magii. Nutil mou maminku dát sklenici na stůl a nechal ji levitovat. Byl ale také velmi násilnický. Když zavřu oči, vidím svou maminku ležet na zemi a otce, jak do ní kope. Moje maminka kvůli tomu trpěla těžkými nervovými depresemi, až byla jednoho dne hospitalizována v nemocnici v Rouffachu.
Šel jsem ji tam navštívit a byl jsem naprosto zničený, protože jsem viděl svou maminku se spoutanýma rukama i nohama, s mřížemi na oknech, a kvůli množství léků se mnou ani nedokázala mluvit. Když kolem procházel lékař se svým doprovodem, řekl: „Osvoboďte tuto ženu před dětmi.“
Vidět maminku v tomto stavu a slyšet tato slova ve mně vyvolalo takový šok, že jsem se o několik dní později rozhodl zabít svého otce. Chtěl jsem ho zabít stejně, jako to dělal mé matce, protože na chladnou zbraň jsem byl ve svých dvanácti letech příliš mladý. Zkoušel jsem trénovat tím, že jsem se pral s každým, kdo na mě špatně podíval (a taky jsem jich dost schytal).
To byl jeden z důvodů, proč mě rodiče dali na ubytování a stravu k mému mistrovi, který mě nechal pracovat 65 až 75 hodin týdně a spal jsem na půdě. Nechci hrát chudinku, jen tím říkám, že to nebylo jednoduché.
Ale maminka po propuštění z nemocnice byla pozvána do sboru Porte Ouverte. Tam se jí úžasně věnovali – chci vzdát poctu pastorovi Jeanovi a jeho manželce Suzie za jejich trpělivost, modlitby a doprovázení. Maminka se obrátila k Pánu a Pán ji zcela uzdravil.
To ale nezastavilo násilí mého otce. Jakmile se obrátila, vyhodil ji z domu. Musela se uchýlit do křesťanské komunity, kde zůstala několik let, než odjela jako misionářka do Středoafrické republiky.
Dnes pracuji jako nemocniční kaplan v Angers (pro oblast fyzického i duševního zdraví). Když chodím do psychiatrické léčebny, vždycky si vzpomenu na maminku a říkám si: „Bohu není nic nemožné.“ Viděl jsem ji spoutanou na rukou i nohách a pak jsem ji viděl odjíždět do Afriky jako misionářku. Bůh je veliký!
Maminka mi pořád říkala: „Pojď se mnou na shromáždění.“ Ale já neměl čas a popravdě se mi ani nechtělo. Pak jsme ale jednou se sestrou čekali na maminku u sboru. Bylo to v místnosti za kavárnou… Lidé vycházeli, ale matka ne. Sestra měla strach, tak mi říká: „Jdi se podívat.“
Šel jsem dovnitř a maminka si tam povídala s pastorem Jeanem. A toho večera jsem si všiml, že pastorova dcera je moc pěkná! Tak jsem si řekl: „Budu chodit do sboru, abych ji sbalil.“
Měsíce jsem tam musel poslouchat lidi, kteří svědčili o tom, jak se setkali s Pánem. Nakonec jsem si řekl: „Jestli jsou ty tvoje příběhy pravdivé, Pane, tak bych se s tebou chtěl taky setkat.“ Setkal jsem se s Pánem a letos v listopadu to bude 57 let, co jsem byl pokřtěn. Říkám vám to proto: vytrvejte, protože Bůh je skvělý!
Předtím, než jsem odešel na vojnu, me pastor Jean a Suzie vzali na několik měsíců k sobě domů. Přišla mi neskutečná jejich trpělivost, protože jsem byl dospívající kluk a ne vždycky jednoduchý. Vzpomínám si, jak jsem Jeanovi říkal: „Jeane, chci přispívat na chod rodiny, když mě ubytováváš a živíš.“ A Jean řekl: „Já tvoje peníze nechci. Jestli chceš, dej je sboru, ale já si je nevezmu.“ Tenhle muž mě naprosto zasáhl.
Sbor Porte Ouverte měl na můj život nepopiratelný vliv. S mé manželkou Danielle jsme v březnu oslavili 50 let manželství a stále ji hluboce miluji.
Jsem úžasnut tím, jak si mě Pán použil. Vůbec bych před vámi neměl stát. Když mi bylo asi deset let, maminka mi řekla: „Bernarde, musím ti něco říct. Byla jsem těhotná před tebou a podařilo se mi dítě potratit. Pak jsem byla těhotná po tobě a toho jsem se taky zbavila. Ale u tebe se mi to nikdy nepodařilo.“
Neskutečně mě to zasáhlo. Jednou na setkání pastorů se za mě modlil jeden Američan a řekl mi: „Ty jsi třikrát málem zemřel.“ A já dobře věděl, o jakých chvílích mluví.
Přišel jsem k Pánu a ptal se: „Pane, vím, že jsem málem několikrát zemřel, ale proč mi to říkáš skrze prorocké slovo? Vždyť to vím.“ Otravoval jsem tím Pána asi 5 měsíců, dokud mi neodpověděl. Sám Bůh promluvil k mému srdci:
„Bernarde, odpovím ti na tvou otázku. Když jsem tě viděl v lůně tvé matky, řekl jsem andělům kolem sebe: Tenhle kluk se mi líbí. Jestli Bernard nebude s námi ve věčnosti, bude tu někdo chybět.“
Řekl jsem Pánu: „Jsi si jistý, že sis nepřesekl člověka? Vidíš, že jsem zkažený a chybující.“ – „Ne, Bernarde. Jestli nebudeš s námi ve věčnosti, bude tu někdo chybět.“
Je to tak silné slovo a možná je to slovo od Pána přímo pro tebe dnes večer. Bůh chce, abys s ním strávil věčnost. To je jeho plán. Nech se dotknout jeho Duchem a dej mu své srdce a svůj život.
Chci toto svědectví zakončit tím, že jsem byl 24 let vězeňským kaplanem. Ve věznici jsem potkal muže jménem Gérard. Gérard byl zavřený na samotce, protože právě těžce zbil vězeňské dozorce (jeden z nich strávil 47 dní v nemocnici). Byl to obrovský chlap.
Hodil do schránky lístek: „Chci vidět rabína.“ Šel jsem za ním a říkám: „Rabín tu není, nechceš místo něj pastora?“ Řekl: „Můžu to zkusit.“ Padli jsme si do oka. Zásadně ho dojalo, když jsem mu přinesl obrázky od dětí z nedělní školy. Říkal: „Jak na mě můžou děti z nedělní školy myslet a kreslit mi obrázky?“
Byl to bývalý bankovní lupič a předním rozsudkem byl odsouzen na 10 let vězení. U soudu ale řekl: „Neodsoudili jste mě k 10 letům vězení. Odsoudili jste mě k smrti, protože víte, že mám AIDS a 10 let nevydržím.“ (Účinná léčba tehdy ještě neexistovala a byl velmi nemocný).
V jistou chvíli jsem se zeptal své manželky a svých tří starších dětí: „Dovolíte mi, abych požádal úřady, aby Gérard, místo aby zemřel sám ve vězení, mohl přijít zemřít k nám domů?“ Souhlasili.
Napsal jsem na ministerstvo spravedlnosti. Vězni z věznice v Nantes napsali dopis prezidentovi a poslali ho všem médiím. Najednou jsme měli novináře a televizi u nás domů. V médiích jsem otevřeně říkal: „Není důstojné naší země nechat vězně zemřít ve vězení, ať udělal cokoliv. Žádám o jeho propuštění.“
Ministerstvo spravedlnosti mi odpovědělo, že neexistuje zákon, který by jeho propuštění umožňoval – jedině prezidentská milost. V televizi France 3 jsem se obrátil přímo na prezidenta republiky: „Pane prezidente, není důstojné naší země nechat někoho zemřít ve vězení.“
O 14 dní později byl Gérard propuštěn na svobodu. A 8 poslanců napříč politickým spektrem prohlásilo, že pastor má pravdu, a schválili nový zákon, který umožňuje těžce nemocným vězňům v terminálním stádiu být propuštěni a zemřít důstojně venku.
Proč vám to všechno říkám? Protože já, malý kluk, jsem měl být potracen. Já, malý kluk, jsem chtěl zabít svého otce. Když jsem pak chodíval do vězení jako kaplan, říkával jsem vězňům: „Vždycky jsem si myslel, že skončím ve vězení – ale ne jako pastor!“
Pán tak neskutečně proměnil můj život. Sbor Porte Ouverte udělal v mém srdci a životě tolik, že jsem v úžasu nad tím, jak Pán dokáže vzít zničeného člověka a proměnit ho.
Svěřte se Pánu a on s vámi dokáže udělat zázraky. Udělal to pro mě, udělal to pro mou maminku a pro mnohé další. Chci mu vzdát veškerou slávu. Můj Bůh je opravdu skvělý. Buďte požehnáni!
⚠️ Právní a pastorační doložka: Obsah webu tvoří subjektivní svědectví a redakčně upravené překlady, které mají výhradně duchovní a informační charakter. Nenahrazuje odbornou lékařskou péči ani vedení v místní církvi. [ Číst celé znění ]
