Narodil jsem se do rodiny osmi kluků, kde byly křesťanské hodnoty pevně zakořeněné v našem každodenním životě. Neděle byla pro celou rodinu vyhrazena cestě do kostela.
Už brzy jsem objevil velikou lásku k fotbalu. Fotbal se pro mě stal útočištěm i zdrojem naplnění. Měl jsem jen jeden cíl: stát se profi fotbalistou! Aby se sen splnil, makal jsem jako blázen. Trénink střídal trénink, přestoupil jsem do hlavního klubu ve městě v Beninu a rychle stoupal věkovými kategoriemi. Jenže všechny ty hodiny na hřišti mi braly čas na školu – známky padaly ke dnu. Rodiče zuřili, tím spíš, že všichni moji bratři studovali vysoké. Napětí doma rostlo, někdy tak moc, že jsem dělal vše pro to, abych se nemusel vracet domů… V hlavě mi běželo milion otázek. Nerozuměl jsem, proč mě rodiče mých kamarádů obdivují, když hraju, zatímco ti moji mě jen peskují. Pro tátu, beninského kazatele, prostě „profifotbalista“ nebyla práce!
Cítil jsem se nepochopený a zbytečný. A co hůř, naštval jsem se na Boha, protože moje modlitby nezlomily rodiče, aby mi sen dovolili. Čím dál tím víc mě to tahalo od Boha pryč – rebeloval jsem, do kostela chodil míň a míň a modlil se už jen pár vteřin před zápasem, aby byla výhra.
Vytrvalost mě ale dostala do tréninkového centra na Pobřeží slonoviny! Sen na dosah, všechno mega, dokonce holka po mém boku. Míč byl na mojí půlce! Pak mi ale v zápase někdo kopl do hlavy – trauma mozku, 90 % hluchota levého ucha. Dny potom jsem nemohl jíst ani chodit, celej den v posteli, ztráta rovnováhy, šílené pískání v uších a závratě.
Pár dnů, pár vyšetření a konečný verdikt: kvůli vysokému riziku recidivy už nikdy fotbal na profi úrovni. K tomu jsem se dozvěděl, že mě přítelkyně podvedla…
Svět, který jsem léta budoval, se mi rozpadal před očima.
Izolace a moje vzpoura proti Bohu otevřely dveře průšvihům. Závislost na pornu a videohrách, hlavně FIFA. Vymýšlel jsem si avatara, který si splní sen místo mě. Zavřený v pokoji, abych nemusel čelit posměškům těch, co mi léta říkali, abych s fotbalem sekl. Sebevědomí na nule. Až jednou, úplně na dně, koukám na film War Room o ženské, co modlitbou zachránila manželství, a říkám si: co kdyby šlo modlitbou najít smysl života i pro mě? Tak jsem to zkusil.
Vzal jsem z auta rodičů Bibli a začal ji fakt pozorně číst, vypisovat si verše. K tomu křesťanská hudba, která mě uspávala bez breku a bez chuti se už neprobudit.
Tlak uvnitř pomalu povoloval, ale pořád jsem se cítil k ničemu. Všichni kolem něco dokázali, já jen čuměl do zdi. Nula cílů, nula chuti žít. Kvůli uzdravení i novému startu jsem se rozhodl odjet studovat do Francie. Začátky byly brutální – sluchový handicap tomu fakt nepomohl. Ale v jednom církevním společenství mě okamžitě přijali, a skrz zapojení do kolektivu ResKP se Bůh ke mně přiblížil, zbavil mě závislostí a zacelil rány.
Takže ne, nejsem a nikdy nebudu profesionální fotbalista. Dneska vám ale můžu říct, že mám pokoj sám se sebou a hlavně s Bohem, který mi odpustil hříchy a přinesl smíření do naší rodiny.
Dnes už mi nejde o to stát v bráně a blokovat góly. Můj cíl je teď naopak pomoct lidem kolem mě neminout ten nejdůležitější „gól“, který pro ně má Bůh – věčný život. Vím, že pro Boha mám hodnotu a že má pro můj život perfektní plán, a tak se každý den učím nechat Ho být prvním koučem mého života.
Jestli se cítíš nepochopený a zklamaný, že se ti nesplnil sen, prostě tu frustraci polož Bohu do rukou a vejdi do Jeho plánů pro tvůj život. Věř mi, i když je teď nevidíš, Boží plány jsou lepší než naše sny. A hlavně nikdy nezapomeň:
Žádná práce, žádný sen ani žádný vztah nezacpe prázdnotu v tobě a nedá ti pokoj. Jediný, kdo to dokáže, je Bůh!
Tak honem, běž k Němu tak rychle, jak můžeš!
Zdroj: Papisek.cz, nezávislý český překlad Journal de rescapés – Tome 2.
