Člověk si kolikrát neuvědomí, jak moc může druhému ublížit, když ho ignoruje, přejde bez povšimnutí nebo – ještě hůř – z něj něco vytěží. Přesně to jsem zažila já.
Kdybych měla svůj život popsat jedním slovem, bylo by to ZNEUŽITÍ ! A začalo to fakt brzo. Na druhém stupni jsem se stala „rohožkou“ jedné holky, kterou všichni nesnášeli, ale nazývala se mojí kamarádkou. Z dnešního pohledu to byl citovej vydírací vztah: jakmile jsem nesplnila její přání, hrozila, že už nebude kamarádit. Protože jsem toužila po opravdovým přátelství, vplula jsem do toxického vztahu, který mě krůček po krůčku ničil a zaséval do mě strach z odmítnutí a opuštění.
Pak – v devítce – jsem přímo před zraky „kamarádů“ zažila sexuální napadení. Nikdo se mě nezastal, nikdo nepomohl. Ten den se kompletně rozpadlo moje sebepojetí i důvěra v druhý lidi. Abych tu scénu znovu nepřetáčela v hlavě, uzavřela jsem se do sebe a sjížděla seriály jeden za druhým… Jediný způsob, jak vypnout myšlenky. Jenže to neléčilo, naopak: tuhla jsem a stávala se vzteklou.
O pár let později, na střední, byl útok na moji důvěru ještě tvrdší – dokonce i uvnitř rodiny. Měla jsem na lidi obrovský nároky, takže když někdo zklamal, sesypala jsem se a neuměla odpustit. Dokonce jsem si říkala, jak může Bůh těm lidem odpustit. Srdce plný hněvu a hořkosti. Paradox? Vyrůstala jsem v milující rodině, od mala znala Boží lásku a biblické hodnoty, ve 13 letech křest – přesto jsem po všech těch ranách nedokázala věřit, že bych mohla být milovaná kvůli tomu, kým jsem, a že by mě Bůh skutečně miloval…
Upřímně, trvalo mi dlouho, než mi Boží láska fakt docvakla. Dodnes občas spadnu a bojuju s pocitem, že si Jeho lásku nezasloužím. A pokaždé mi Bůh dá milost a připomene: kvůli Ježíši ti odpouštím.
A právě odpuštění…
V mém příběhu neklaplo na lusknutí. Bůh mě vedl odpustit krok po kroku. První krok přišel ve chvíli, kdy jsem rodičům řekla o tom sexuálním útoku z druhýho stupně. Od té chvíle jsem se rozhodla odpustit útočníkovi i všem, kdo mi ublížili. Zároveň jsem prosila Boha, aby změnil moje srdce a zbavil mě zloby a hořkosti. A On to udělal – změnil moje srdce a dál ho proměňuje. Dneska, když mě někdo zraní, vím, že klíčem je odpuštění!
Odpuštění je volba, která nás vysvobozuje!
Dneska už nejsem ta stará Flora. Bůh úplně změnil můj charakter: zbavil mě závislosti na seriálech, vzteku i hanby a dál dává mému životu nový tvar. Zkoušky a útoky, který jsem zažila, mě nedefinujou. Vím, že jsem Bohem milovaná taková, jaká jsem – bez ohledu na to, co bylo nebo bude.
Na závěr ti chci říct, že tvoje identita není daná tím, co jsi udělal/a nebo co ti kdo provedl. Máš hodnotu! Tvojí život má cenu!
Ať už lidi říkaj nebo si myslej cokoliv, jedno ti garantuju: Bůh je útočiště, když se všechno hroutí, a pečuje o ty, kdo na Něj spoléhaj. Tak nevkládej naděje do lidí, ale do Boha – On jediný tě nikdy nezklame.
Zdroj: Papisek.cz, nezávislý český překlad Journal de rescapés – Tome 2.
