„Bůh mě zachránil ještě jako mimino – ale já Ho poznala až uprostřed bolesti. Šikana, samota, myšlenky na smrt… a pak láska, co mě rozsekala: Ježíš mě opravdu miluje. I když mě zneužili muži, kterým jsem věřila, Bůh mě nenechal. Uzdravuje mě krok za krokem. A vím, že jednou to bude celé.“
Můj příběh s Bohem začal dávno předtím, než si vůbec něco pamatuju. Podle mámy mě Bůh už jako mimino zachránil před smrtí. Jednou mě nechala u babičky a tety; babča, která se držela animistických rituálů, provedla nějaký obřad. Když se máma vrátila, chytla jsem vysoké horečky. Situace se horšila, až teta mámě přiznala, co se stalo. Máma (věřící) zavolala pastora a pár křesťanů – modlili se a horečka ustoupila. Už tehdy na mě Bůh upřel zrak.
Rostla jsem v přesvědčení, že Bůh dělá zázraky. Máma nás učila Bibli, každou neděli jsme byli v kostele, sama jsem si začala číst Písmo. Přesto mi nedocházelo, že potřebuju Zachránce – srdcem jsem byla daleko. Na střední, kvůli toxickým kámoškám a šikaně, jsem byla sama a padaly na mě sebevražedné myšlenky.
Nesnášela jsem se a byla jsem přesvědčená, že mě nenávidí i všichni ostatní…
V patnácti mě pozvali na křesťanskou konferenci mládeže v Londýně. Obří dav zpíval a píseň „Jen Ty můžeš spasit mou duši“ mě úplně rozsekala – najednou jsem chápala Ježíšovu lásku ke mně. Kříž dostal smysl, slzy tekly, nechápala jsem, jak může svatý Bůh milovat mě.
Potom Bůh odklidil ze života špatné vlivy a poslal nové kamarády. (Máma se za mě v té době intenzivně modlila – a fungovalo to.)
V šestnácti jsem se rozhodla pro křest. Těsně před ním ale přišly rány: sexuální obtěžování od kluka ve škole, od doktora a dokonce od člena rodiny. Dostala jsem paniku z mužů, nikomu jsem nic neřekla – ostuda, strach z dalšího dramatu.
Na vejšce to byla zároveň krása i boj. Bůh si mě ale tahal blíž. Ukázal mi, jak na Něm úplně viset, učil mě pustit kontrolu a nebýt workoholička. Přetavil srdce, obnovil mysl, učí mě pořád odpočívat v Něm a milovat Ho celou bytostí, ať je zrovna klid nebo peklo.
Dneska je mi mnohem líp. Těm mužům jsem odpustila, ale strach občas ještě cukne. I tak mám jistotu, že Bůh moji duši jednou uzdraví úplně – a udělá to, po svém, v pravý čas.
Zdroj: Papisek.cz, nezávislý český překlad Journal de rescapés – Tome 2.
