Ateista umírá a putuje z pekla do nebe (NDE).

Existuje duchovní svět, život po smrti, peklo, nebe.

Ahoj všichni, jmenuji se Howard Storm, měl jsem prožitek blízkosti smrti (near death experience — NDE) a úplně mi to změnilo život. Před mým zážitkem na prahu smrti jsem byl skutečným zatvrzelým ateistou. V té době mi bylo 38 let, byl jsem univerzitním profesorem a ve své kariéře i životě jsem byl hodně sebestředný. Ten den jsem byl na konci 3týdenního uměleckého turné se skupinou mých studentů z univerzity, kde jsem učil.

Bylo právě 11 hodin ráno — já se v hotelovém pokoji snažil přimět mé studenty, aby navštívili i jiné další muzeum než bylo v plánu — když jsem se zhroutil na zem, a pocítil snad nejprudší bolest, jakou jsem kdy v životě zakusil. Manželka zavolala na recepci hotelu, zavolali zdravotnickou záchrannou službu a do 10 minut dorazil lékař. A řekl, že mám perforované duodenum (dvanáctník — počáteční část tenkého střeva), a že musím do hodiny na operaci, jinak můžu zemřít. Tak zavolali záchranku a ta přijela. Odvezli mě pak do nemocnice a celá cesta chvíli trvala.

Na příjmu v nemocnici mě hned poslali na operační sál, ale když jsem tam dorazil, dali mě pouze na pokoj. V chirurgické ambulanci v nemocnici nebyl k dispozici žádný chirurg. Dalších 10 hodin mě neprohlédl ani žádný lékař, ani jsem nedostal žádné léky proti bolesti.

Je tu něco, co mi přijde velmi, velmi nepříjemné, když mi lidé vždy říkají: “Právě jsi měl zkušenost s blízkou smrtí a určitě to bylo jako trip, jako když bys bral drogy.” Realita byla ale taková, že místo toho jsem 10 hodin stále někoho prosil, prosil, plakal, aby mi dali aspoň prášek proti bolesti a stejně jsem nic nedostal. Vstoupila sestra. Řekla, že jí je to líto, ale nemohli najít lékaře a ona se ho snažila sehnat aspoň na další den, což by byla neděle.

Řekla mi, že jsem byl tak slabý a měl jsem po dlouhou dobu velké potíže s dýcháním a že všechna moje energie, všechny moje myšlenky a síla, všechno ve mně se soustředilo na nádech a výdech. Když tedy sestra odešla z pokoje, řekl jsem manželce, že je čas, abychom se rozloučili. “Řekni našim dětem, že je miluji, řekni mým rodičům, že je miluji.” Začala brečet, jako jsem ještě nikdy nikoho neviděl plakat. Bylo to sbohem navždy a ona se posadila na židli. Plakala. Zavřel jsem oči a přestal se snažit dýchat. Ztratil jsem vědomí.

Probudil jsem se a cítil se báječně, nejlépe, co jsem se kdy za celý svůj život cítil, a byl jsem nadšený, šťastný, překvapený, kompletně ohromený. Cítil jsem se opravdu dobře. Zkontroloval jsem své smysly. Uvědomil jsem si, že mám stale svůj sluch, svůj zrak, čich, i hmat. Všechno fungovalo lépe než kdy jindy v celém mém životě a já jsem se snažil komunikovat se svou ženou. Ale vůbec na mě nereagovala nebo mě snad ani neviděla a ani neslyšela křičet a křičet. Obrátil jsem se na svého spolubydlícího, velmi milého Francouze, od něj jsem se také nedočkal žádné reakce. Takže jsem byl velmi naštvaný, byl jsem velmi zmatený.

Stala se ta nejhorší věc, viděl jsem, že tělo v posteli vypadá úplně jako já. Odmítl jsem přijmout, že jsem to já, protože jsem stál živý na nohou. Vedle toho těla. A ta věc, která vypadala jako já, v posteli, to přece nemůžu být já? A slyšel jsem lidi, jak volají z místnosti a říkají : “Howarde, Howarde, pojďte, pospěšte si, musíme jít, jste připraven? Pojďme.”

A tak jsem šel ke dveřím pokoje, v temné chodbě jsem viděl skupinu lidí, kteří stáli mimo paprsek světla vycházejícího z místnosti. Stáli ve stínu, bylo jich možná tak kolem osmi nebo tak něco, dospělých, mužů i žen. řekl Řekl jim, že jsem nemocný, že potřebuji lékaře, že musím na operaci. A oni mi řekli: “My o tobě všechno víme, čekáme na tebe už dlouho, je čas, abys šel s námi.”

Tak jsem si myslel, že to jsou lidé z nemocnice, kteří mě přicházejí odvézt k doktorům. Odešel jsem z pokoje a ti lidé mě vzali na hodně dlouhou procházku, na výlet. Ale docela brzy jsem si na této cestě uvědomil, že tam nejsou žádné schody, nebylo tam žádné stoupání ani klesání, nebyla tam žádná zeď, nebyl tam ani žádný strop. Rychle jsem si ale uvědomil, že se během této cesty stále více stmívá.

Další divná věc byla, že lidé, kteří šli se mnou, se přestali chovat profesionálně. Začali o mně dělat hrubé poznámky, které byly až trochu děsivé. Pomyslel jsem si, že tito lidé rozhodně nejsou milí, a ještě si snad se mnou mohou dělat, co chtějí.

Nakonec jsme se ocitli se na místě, kde už nebylo vůbec žádné světlo. Byla tam opravdu úplná tm. Přestal jsem se pohybovat. Něco tu nehrálo. Skupina, která mne doprovázela, se mezitím hodně rozrostla, bylo tam hodně lidí, nevím kolik, možná stovky, ale dál už se mnou nešli.

Jen mi řekli, musíš jít dál, ještě jsi nedorazil do cíle. Musíš jít dál. Řekl jsem jim: “Ne, jdu zpátky, což byl teda ode mne blaf, protože jsem vůbec netušil, kam bych asi tak šel a která cesta je ta správná — jestli pravá nebo levá. Když jsem se přestal hýbat, tak do mne začali strkat. Bránil jsem se, praštil jsem je, ale oni mě pořád kopali.

Chtěli mě zničit, a to také udělali, ale když svou práci dokončili, a já tam ležel jako po autonehodě na půdě toho místa, ještě jsem je pořád nenáviděl. Pořád jsem přemýšlel a říkal jsem si: “Proč se mi toto děje? Co je to za místo tohle? Kde jsem? Jak se mi to stalo? Kdo jsou tito hrozní lidé? Nebylo cesty ven a pak jsem uslyšel mimo sebe hlas, který mi říkal, abych se modlil k Bohu. A já si pomyslel, že v Boha nevěřím, že je to směšné, já se přece nemodlím a ten hlas řekl: “Modli se k Bohu.”

Nevěděl jsem ani, jak se mám modlit, nemodlil jsem se od dětství, nevěděl jsem, co říct, ale ten hlas mi říkal velmi hlasitě: “Modli se k Bohu, pokračuj!” Dobře dobře. Když jsem byl dítě, chodil jsem do nedělní školy a učili jsme se modlitby. Tak jsem se snažil si něco vybavit, co jsem si možná zapamatoval, třeba to, co učíme děti. Učili nás modlitby, které jsme se museli naučit nazpaměť a pak je recitovat. Snažím se tedy vzpomenout si na jednu z těch modliteb, které jsem se naučil v dětství.

Řekl jsem tedy jednu nahlas, ne že bych věřil v Boha, ale ten hlas mě o to žádal. Tak jsem to udělal. Lidé kolem mě se až neuvěřitelně rozzlobili a říkali tím nejobscénnějším a nejstrašnějším jazykem, jaký jsem kdy za celý svůj život slyšel, že žádný Bůh není a že mě tady nikdo nevyslyší, a že když neposlechnu a nepřestanu, bude pro mě všechno jenom horší. No, bylo to poprvé za celou tu dobu mé zkušenosti s těmito lidmi, kdy jsem od nich konečně zaznamenal nějakou reakci. Byla to sice nemilá reakce, ale alespoň jsem na ni mohl odpovědět. Začal jsem se tedy modlit ještě usilovněji.

No, nikdy jsem nikomu neřekl, za co jsem se vlastně modlil, protože to bylo velmi neslušné. Něco ve stylu jako: “Bůh Vás vyhodí do vzduchu a zničí Vás, dávám Vám vědět, že to bude díky mým modlitbám.” Ale každopádně to bylo upřímné. A čím víc jsem proti nim používal Boha jako zbraň a čím víc jsem Boha zmiňoval, tím více na mě křičeli, abych přestal. Ale důležité na tom všem je, že se dál stahovali pryč do temnoty. Nesnesli žádnou zmínku o Božím jménu.

Tak mě nakonec nechali na pokoji a nechali mě na tom místě hodně dlouho. V tu chvíli jsem se zamyslel nad svým životem a uvědomil si, jaký byl opravdu můj život. Myslel jsem si, že jsem Boží dar světu. Myslel jsem si, že jsem někdo důležitý a víte, uvědomil jsem si, že nejsem nic. Všechno, co jsem si o sobě myslel, byla jen iluze ega. Upadl jsem do opravdového zoufalství.

A pak se mi vybavila velmi živá vzpomínka z doby, kdy jsem byl ještě dítětem v té nedělní škole. Když jsem zpíval o Ježíši, viděl jsem se v nedělní škole s ostatními dětmi, jak taky zpívají, ale co je důležitější, cítil jsem to, co jsem cítil jako dítě. Chci říct, cítil jsem, že miluji tento druh Supermana jménem Ježíš, že když jsem byl malý, že jsem se k němu modlil a věřil v něj a on odpovídal na mé modlitby.

Říkal jsem: “Tak já nevím, Ježíši, jestli jsi skutečný nebo ne, nevím, jestli Ti na mně záleží nebo ne. Nevím, jestli chceš slyšet mou modlitbu, ale Ježíši, prosím, zachraň mě. A to, co myslím tím zachránit mě, je zachránit mě, víš, dostat mě odtud.”

K mému překvapení se v této tmě se objevilo malé světýlko, které vypadalo jako hvězda. Velmi rychle se rozjasnilo a to světlo mě zasáhlo — bylo přímo přede mnou. Bylo neuvěřitelně jasné, bílé, světlé, 10 000krát jasnější než slunce. A z toho se vynořily ruce a paže, které se ke mně natáhly a dotýkaly se mě. Tím, že se mě dotkly, všechna bolest nějak zmizela a ty ruce mě celého objaly a zvedly mě. A ty objímající paže mě držely velmi pevně, velmi pevně, tiskly se ke mně.

Ačkoliv jsem v dospělosti nikdy neplakal, teď jsem plakal jako dítě s obličejem zabořeným do té světelné hrudi a On mě hladil po zádech jako máma nebo táta v největším štěstí a lásce, jakou jsem kdy v životě poznal. A vnímal jsem, že nemiluje jen mě. Staral se o mě a já jsem se jen vyhříval v této velké lásce. A najednou jsem si uvědomil, že moje nohy už nejsou na zemi.

Byli v pohybu přímo nahoru. Vznášeli jsme se vpřed. Rychleji a rychleji. já Snažil jsem se uklidnit, měl jsem úplně dost. Díval jsem se kam letíme a první, co jsem myslím uviděl, byla obrovská galaxie hvězd. Až na to, že jsem si uvědomil, že všechny hvězdy se pohybují sem a tam. Nebyly to ale hvězdy, ale bytosti světla a právě k nim jsme směřovali. Říkal jsem si, že On dělá hroznou chybu, že já jsem odpad, že bych tu neměl být, cítil jsem se tak špinavý.

Můj průvodce se zastavil ještě mimo tuto říši světla a poprvé se mnou telepaticky promluvil. Řekl, že nedělá chyby, “ty jsi tady doma” a já si pomyslel: “Jak víš, co jsem si myslel? Protože jsem nic neřekl.” Řekl: “Vím všechno, co sis kdy myslel.” A pak jsem si řekl, wow, to je opravdu špatné, protože je spousta věcí, o kterých jsem si myslel, že by bylo lepší nevědět.

Tak jsme si začali povídat. Ale je to legrační, protože je to vlastně ten nejlepší chlap. Je opravdu velmi milý a přístupný. Nazval jsem ho „Ježíši, můj nejlepší příteli“, protože to tak bylo. Byl a je to můj nejlepší přítel a také můj Pán a Zachránce a všechny ty dobré věci, ale především můj přítel. A on řekl: “Mám lidi, se kterými bych Tě chtěl seznámit.” A zavolal je se zvuky. Přišli andělé a on řekl: “Zaznamenali tvůj život, chtějí ti ho ukázat.”

Zhodnotili můj život v chronologickém pořadí, jak se vyvíjel, od dětství přes dospívání až po dospělost, jak se mi to vymklo z rukou. A viděl jsem, že se ze mě stal sobecký hlupák. A jak moc jsem ublížil své matce, svému otci, svým přátelům a všem tím, že jsem byl tak sobecký. Protože to, co mi chtěli ukázat, bylo, jak být laskavým a milujícím člověkem. A to jsem nebyl. Byl jsem úspěšný člověk, na čemž mě záleželo nejvíc. A taková láska by byla jako známka slabosti.

Chtěl jsem být největším a nejstrašlivějším medvědem v lese. Chtěl jsem, aby se mě lidé báli, protože jsem si myslel, že to je to, co dělá skutečného muže mužem. Ježíš řekl: “Víš, ty vládneš zastrašováním.” Ale to já už věděl. Věděl jsem, že tím, co jsem dělal, opravdu působím bolest.

Byl jsem s Ježíšem, který se mě zeptal: “Máš nějaké otázky? Pokud máš nějaké otázky, zodpovím Ti je.” Tak jsem se ho zeptal na vše, co mě napadlo se ho zeptat, a on mi trpělivě a důkladně odpověděl na všechny mé otázky. A pak mi řekl tu špatnou zprávu, že se musím vrátit na tento svět, i když jsem se sem vlastně moc vrátit nechtěl. Chtěl jsem jít do nebe a on mé námitky proti návratu sem překonal rozumem, laskavostí a trpělivostí.

A tak jsem se vrátil, byl jsem zpět v tomto těle, v bolesti. Ale hned, ve 21:01 vstoupila do pokoje sestra, půl hodiny poté, co jsem ten pokoj opustil; dorazili také doktoři, aby mě připravili na operaci. Druhý den ráno jsem šel v 10:00 na operaci. Když jsem se probudil z operace, věděl jsem, že se mi stala ta nejdůležitější věc v mém životě a budu se muset znovu postavit.

Strávil jsem 38 let budováním postavy a teď musím začít znovu a vybudovat úplně nového člověka. Takže to je to, na čem od té doby pracuji. Zkusme vybudovat nového člověka. A způsob, jakým to dělám, je následování Ježíše Krista, o kterém věřím, že je synem Božím, a ne pouze před 2000 lety, ale i dnes. Je plně lidský a božský a chce nám ukázat, jaké by lidské bytosti mohly a měly být. Tak toto je příběh mého života. Miluji vás.