„Chtěla jsem zůstat navždy malá. Méně jídla, víc sportu, zvracení, ticho, prázdno… až jsem se ztratila sama sobě. Ale Bůh ke mně poslal lidi jako kamínky na cestě zpátky. A jedno setkání mi změnilo život: poznala jsem, že pro Něj mám hodnotu. Dnes už neběžím před sebou, ale s Ním.“
V životě je někdo závislý na alkoholu, jiný na drogách, sociálních sítích, hazardu nebo videohrách; já jsem byla závislá na sportu – hlavně na běhu a cyklistice. Chtěla jsem být vždycky rychlejší, dál a déle, abych hubla… vlastně abych nevyrostla.
Mít dětské tělo napořád – to bylo moje největší přání. V deseti letech mi došlo, že málo jídla a hodně pohybu mi to může splnit. Astma? Kdo by to řešil. Musela jsem se překonávat, i kdybych tím sama sobě ubližovala. Touha nezestárnout a zůstat „malá“ byla silnější než zdravý rozum.
V šesté třídě mě rodiče dali na internát do dívčího soukromého gymplu, kde se mi nelíbilo. Od té doby sport zabíral čím dál víc místa: stalo se pro mě životně důležité spálit každé sousto, které jsem snědla. V noci jsem čekala, až ostatní usnou, a pak dělala posilovací cviky na zemi. Tehdy jsem také začala hladovět a vyvolávat zvracení.
Na střední to ještě zhoršily špatné známosti – takové, co na člověku zanechají nevymazatelné stopy. A do toho pár opravdu mizerných rozhodnutí…
Časem se cesta, po které jsem šla, začala zatahovat temnotou. K hluboké prázdnotě se přidalo složité rozchodové drama a zrada nejlepší kamarádky. Měla jsem pocit, že se mi svět hroutí, ztratila jsem chuť do života i důvěru v lidi.
Připadala jsem si prázdná a úplně ztracená…
Občas – abych ten vnitřní prázdný prostor něčím zaplnila – jsem zašla do kostela a odříkala modlitbu, kterou jsem se učila jako malá. Protože moje máma je křesťanka a v neděli jsme chodili na mši, vždycky jsem věřila, že Bůh existuje. Jenže jsem Ho neznala osobně; do kostela jsem chodila spíš ze zvyku.
Jednoho dne, když už jsem byla zoufalá, mi nevěřící kamarád z dětství řekl, že bych se měla „vrátit k duchovnu“. Podle něj jsem prostě musela něco udělat. A jakoby mi od té chvíle Bůh kladl na cestu „kamínky“.
První kamínek: známý z fakulty. Tenhle člověk znal muže z církve, který běhal orientační běh ve stejném klubu jako já. Sešli jsme se a on mi dal kontakt na ženu z organizace ResKP. Domluvila jsem si schůzku.
V ten den jsem byla tichá, uzavřená do sebe a často jsem nepromluvila. Během našeho rozhovoru jsem ale pochopila, kdo je Bůh a co pro mě udělal. Došlo mi, že mě miluje a že mám v Jeho očích hodnotu. Po dvou hodinách povídání jsem Boha pozvala do svého života a uvěřila, že Ježíš je můj Zachránce. Poprvé jsem se zhroutila v pláči v náručí té ženy a odcházela jsem klidná, pokojná – jako zabalená do sametu.
Ten den byl jako nové narození: otevřela se přede mnou cesta ke uzdravení, odpuštění a životu. O rok a den později jsem se nechala pokřtít – a od té doby se všechno změnilo.
Dnes jsem vdaná a – já, která jsem chtěla zůstat dítětem – jsem mámou! Sport v mém životě pořád je, ale už ne ze stejných důvodů. Takže pokud se i ty cítíš ztracený/á, bez chuti do života, vyčerpaný/á z hledání smyslu, zkus poprosit Boha o pomoc… A On to pro tebe udělá, stejně jako to udělal pro mě.
Zdroj: Papisek.cz, nezávislý český překlad Journal de rescapés – Tome 2.
