„Měl jsem přezdívku, masku, rapovou personu – ale pod tím vším totální chaos. Bordel v hlavě, v srdci, ve škole. Až mi Bůh v noci ukázal verš: ‚Probuď se, ty kdo spíš…‘ A já se fakt probudil. Ježíš mi sejmul masku, uzdravil srdce a dal mi novou identitu. Dnes už vím, kdo jsem – a proč tu jsem.“
Když jsem byl puberťák, v mém pokoji panoval permanentní chaos. Rodiče mi pořád říkali, že jsem „bordelář“. Paradoxně mi ale záleželo na vzhledu – hlavně aby mě druzí viděli jako hezkého a upraveného. Toužil jsem po slávě, oblibě, chtěl jsem být sympaťák, kterého mají všichni rádi, ale zároveň jsem byl spíš tichý a stydlivý. Tak jsem si vytvořil alter ego.
Patřil jsem do rapové crew a říkalo se mi John Black. Jenže to nebyla jen přezdívka, stala se ze mě celá „osoba John Black“. Myslel jsem si, že mi pomůže prosadit se a získat sebevědomí, ale byl to jenom maskáč – a časem jsem sám nevěděl, kdo vlastně jsem.
Bordel nebyl jen v pokoji, ale hlavně v hlavě a srdci.
Začal jsem si klást otázky po smyslu života, řešil budoucnost. Rozpadala se mi identita, rostl vnitřní neklid, samota, nejistota z toho, co bude, a pocit nepochopení. Maska začínala praskat.
Proč ta krize? Ne kvůli rozbité rodině – vyrůstal jsem v milující domácnosti. Táta je pastor, a to se v pubertě ukázalo jako těžké: každý náš krok byl pod drobnohledem.
Tahleta identitární krize mě na střední úplně odstřihla od školy…
Na hodiny jsem kašlal, absence letěla ke stropu. Jednoho dne, kdy jsem se prostě rozhodl nejít do školy, vtrhl táta do pokoje a ptal se proč. Neměl jsem sílu lhát, a tak jsem jen řekl, že už nemám chuť. Táta kázal a při odchodu pronesl : „JOHNE, PODÍVEJ SE NA SVŮJ ŽIVOT, PROBUĎ SE, SPÍŠ!“
Prásknutí dveří bylo jako defibrilátor. Došlo mi, že padám. Začal jsem se modlit, prosil Boha, aby mě vytáhl z propasti. A když člověk začne hledat Boha, On se nechá najít.
O pár týdnů později, jednou v noci, ležím v posteli a před očima mi naskočí obraz. Přibližuje se a rezonuje celým tělem. Až je tak blízko, že dokážu přečíst nápis: Efezským 5,14.
Řekl jsem si, že to bude asi verš z Bible, ale neznal jsem ho. Myslel jsem, že mi už hrabe z únavy, a usnul. Druhý večer před spaním jsem si na to znovu vzpomněl.
Vzal jsem Bibli a našel verš: „Probuď se, ty kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.“
V tu ránu mi bleskla v hlavě tátova věta „JOHNE, PROBUĎ SE“. Pochopil jsem, v jakém stavu žiju – jako zombie: navenek v pohodě, uvnitř prázdno a smutek. Sesypal jsem se. Jako by mi meč projel srdcem – plakal jsem nad svými chybami, hříchy i nad Boží láskou. Maska spadla.
A hlavní věc? Ten verš mi neukázal jen diagnózu, ale i léčbu: Ježíš je ten, kdo mi dá světlo a smysl. Modlil jsem se a slíbil Bohu, že Ho budu celý život následovat a sloužit Mu naplno.
Ježíš vyčistil moje srdce, vnesl pořádek do života i mysli. Dnes vím, kdo jsem a proč tu jsem. Dal mi novou identitu a srdce naplněné Boží láskou. Výsledek: žádná maska, žádné pózy. Bůh mluví i k tobě – chce tě vytáhnout ze spánku a z „živé smrti“. Naslouchej – má pro tebe život v hojnosti.
A mimochodem: od toho dne mám rád uklizený a čistý pokoj!
Zdroj: Papisek.cz, nezávislý český překlad Journal de rescapés – Tome 2.
