Znáš rčení „Život visí na vlásku“?
Tak u mě byl ten provaz už pořádně roztřepený — a jednoho dne se málem přetrhl. Přitom všechno začalo hezky: vyrůstala jsem v milující rodině, dětství bylo klidné a radostné. Doma jsme četli Bibli, modlili se a v neděli chodili do církve. Věřila jsem v Boha. Jenže kolem 12–13 let se začaly kupit problémy…
Po stěhování jsem v nové škole hledala, jak zapadnout. Abych to dokázala, musela jsem „být jako všichni“, lépe řečeno jako problémoví výtržníci. Přestala jsem se hlásit k Bohu, styděla jsem se za to. Víra pro mě byla jen břemenem a pravidly. Rozhodla jsem se být „drsňačka“: začala jsem kouřit, schválně se zhoršila ve škole. Brzy jsem nešla nikam bez jointu a cigaret. Alkohol se stal únikem — někdy jsem byla opilá už ráno v lavici. Pak přišel kokain a crack, držely mě asi 18 let.
Po citové stránce: nedokázala jsem uvěřit, že by o mne někdo stál, a tak jsem padla do náruče prvního, kdo projevil zájem. Neměla jsem hranice ani vlastní hodnotu. Doteky dospělých, které jsem jako puberťačka zažila, ve mně zanechaly hlubokou nedůvěru.
Důvěra? Neměla jsem ji k nikomu, ani ke společnosti, od které jsem chtěla utéct. Rozhodla jsem se odejít — kam jinam než na rajský karibský ostrov, kde nic není zakázané: žít „eko-bio“ párty život bez omezení a užívat si. A užívala jsem si.
Tam jsem poznala vysokého pohledného hudebníka, žil napůl ve studiu, napůl v přírodě… sen! Jenže brzy se změnil v noční můru: byl násilník. Bil mne poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté… nemohla jsem odejít. Otěhotněla jsem. Přátelé, kteří viděli, jak padám kvůli drogám a alkoholu, říkali jediné: potrat. Váhala jsem; on dítě chtěl (dokonce i když mne do břicha bil). Nakonec jsem se rozhodla k interrupci.
Bylo to strašné vytržení — a začátek tříletých depresí. Jako by ve mně něco umřelo. Nedokázala jsem se přiblížit k dětem, zvlášť k miminkům, ani ve filmu je nesnesla.
V tu chvíli visel můj život doslova na vlásku.
Rodiče (křesťané) se za mne nepřestali modlit. Maminka slyšela od kamarádky: „Tvá dcera dojde až na konec provazu a pak se vrátí.“ Měla pravdu.
Vrátila jsem se do Francie kvůli narození neteře. Byla jsem rozpolcená: těšila se na rodinu, ale bála se, že jim zkazím radost. O potratu věděla jen máma; rozhodla se to říct tátovi. Po šoku navrhl: „Modleme se.“ Souhlasila jsem jen ze slušnosti — a právě tahle prostá modlitba změnila vše.
Rodiče se střídali v modlitbě a aniž by věděli, oslovili všechny mé skryté myšlenky. Nerozuměla jsem tomu, tak jsem se modlila nahlas i já: „Ježíši, jestli jsi to ty, chci tě poznat, dát ti život.“ Poprvé jsem otevřela Bibli a porozuměla kříži; jako by se mi otevřely oči. Druhý den bylo všechno jiné.
Zaplavily mne pokoj a svoboda, které jsem neznala. Od té chvíle jsem jiná. Bůh mne zbavil alkoholu i drog – po krocích. Nikdy nezapomenu na první vycházku s kamarádkami: objednala jsem si džus! Jasný důkaz změny.
S odstupem vím, že Bůh vždy klepal na dveře mého srdce. Vytáhl mne z jámy zkázy, z bahna; nedovolil, aby se provaz mého života přetrhl. Naopak: obnovil a stále obnovuje mou duši.
Zdroj: Papisek.cz, nezávislý český překlad Journal de rescapés – Tome 2.
