Když jsem byla malá, máma mi říkala „usměvavé mimčo“, prý jsem se pořád culila… Jenže ten úsměv se postupně změnil v masku. Na základce mi říkali spíš „šprtka“. A pak přibyly další hlášky : „nejsi hezká“, „moc hubená“, „moc hodná“, „moc upjatá“… Časem jsem tomu začala věřit. Vyrůstala jsem s pocitem, že pro ostatní jsem vždycky buď „moc“, nebo „málo“. Ve vlastním těle mi bylo čím dál hůř, až jsem se schovávala za lidi, jen abych se vymazala.
Na střední jsem chtěla všechno restartovat – být prostě milovaná. Zkraje good : fajn parta, bavila mě škola. Klid ale rychle skončil. Kvůli pokračování v logopedii jsem musela vyměnit školu – a v nové třídě totální střet hodnot. Abyste zapadli, museli jste vypnout Boha. Já víru zahodit nechtěla. Dva roky jsem jela na morál, ale modlitba a Bible skřípaly a víra slábla. Do toho složitý vztah a já byla na dně.
Už jsem fakt netušila, k čemu na světě jsem…
A Bůh? Měsíce jsem volala o pomoc a NIC. Až jednou narazím na verš : „Hledej mě celým srdcem a nechám se najít.“ Říkám si – jdu do toho naplno. Bůh mi pak začal odkrývat tři neviditelná závaží:
Citová závislost – děs z odmítnutí a honba za uznáním.
Sebedestrukce – pořád dokola nadávky a rány z minulosti.
Porno – léta tajně, tuny studu a viny.
A Bůh mě z toho vytáhl! Jak?
Pustila jsem si pořad ResKP, vyklopila všechno kámošce (taky přeživší) a poprosila ji o modlitbu. Ten den – čistá svoboda, od té doby žádný relapse. Fakt jedině Bůh může rozlámat řetězy! Sundal ze mě vinu, zoufalství, pocit opuštění, žárlivost… Jedině On umí naplnit naše prázdná místa, touhu po lásce, pokoj a radost. Lidi to nedají. Jo, slabiny a boje se můžou táhnout celý život, ale rozdíl je, že teď vím, že mě Bůh miluje přesně takovou, jaká jsem. Nemusím nic dokazovat. To je svoboda – a tuhle svobodu chce dát i tobě!
Zdroj: Papisek.cz, nezávislý český překlad Journal de rescapés – Tome 2.
