Znáte ten slavný příběh o marnotratném synovi? No, řekl bych, že jsem byl jeho moderní verzí.
Je pravda, že všechno mě předurčilo k tomu, abych se stal superkřesťanem, na kterého moje rodina čekala od mého narození, protože ano, měl jsem všechno! Vyrůstal jsem s rodiči, kteří milovali Boha. Byl jsem zalitý láskou a ve všem, co jsem podnikl, jsem uspěl. Viděl jsem, jak Bůh odpovídá na mé modlitby a modlitby mých blízkých. I samotné mé narození bylo zázrakem, protože jsme s matkou zázračně přežily porod.
Takže jsem v tomto prostředí vyrůstal a dokonce si pamatuji, že jednou, když mi bylo asi 15, mi otec napsal dopis, ve kterém mi řekl, že jsem syn, o kterém vždycky snil. Skvělý start do života, že? Přesto, jak mi otec mnohokrát říkal: nezáleží na začátku závodu, ale na jeho konci… A pro mě ten závod téměř skončil navždy.
Důvod?
Pravděpodobně „teenagerská krize“, jak se říká, ale také, a především, fakt, že můj středoškolský rozvrh zahrnoval více než osm hodin filozofie týdně. Vždycky jsem rád přemýšlel, až na to, že jsem začal zažívat skutečné vymývání mozků. Postupně, po vyslechnutí všech těchto konceptů, jsem se rozhodl následovat myšlení slavného filozofa Descarta: pochybovat o všem, dát si všechno do pořádku… až do bodu, kdy jsem pochyboval o všem, co mě naučili rodiče, o všem, co jsem viděl a znal, a dokonce i o existenci Boha.
Ztratil jsem sám sebe. Už jsem nevěděl, kdo jsem. Už jsem nemohl ani věřit v Boha, navzdory své vůli. Mé srdce se zatvrdilo. Do té doby jsem se šetřil pro svou budoucí manželku a držel se hodnot Bible, ale už jsem neměl žádný důvod chtít se Bohu líbit. Pak jsem podlehl dvojí Brice: Pokračoval jsem v chodění do kostela s rodiči a skrýval jsem před nimi, kým se stávám. Chtěl jsem žít svůj život „bez toho, aby mi ho diktovala rodina“. A dělal jsem to!
Tak jsem začala flirtovat, chodit do nočních klubů a hledat štěstí podle svých představ. Ale po několika měsících, kdy jsem jim jen tak hrála, jednoho dne moji rodiče zjistili, že jsem uvnitř zničená. Pokračovali ve své cestě s Bohem navzdory smutku, který jsem jim způsobila, zatímco já jsem si žila svůj život sama ve svém bytě v Grenoblu.
Jenže jsem krůček po krůčku začala pociťovat nesmírný smutek a stále těžší osamělost. Nic mě nedělalo šťastnou! Až do onoho osudného víkendu, kdy jsem se vrátila k rodičům: sama s matkou v pokoji jsem jí vylila své zoufalství. Řekla mi, že chápe, ale že nemá jiné řešení než Boží pomoc.
„Mami, můžeš se za mě modlit?“
Ona: „Žádáš mě, abych se modlila, když tvrdíš, že nevěříš?“
Já: „Tak moc bych ráda věřila, ale nemůžu! Modlete se za mě!“
Klekly jsme si. Pak, BUM: lži se roztříštily, rozplakala jsem se, prosila jsem Boha o odpuštění. Ten den jsem se doslova znovu narodila.
V tu chvíli jsem si byl jistý Boží existencí, ale také Jeho odpuštěním!
Dokázal jsem si dát život zpět do pořádku a postupně objevovat opravdové štěstí – nic společného s humbukem kolem klubů, vše je v pokoji a radosti, které přináší můj vztah s Ježíšem.
Dnes už nechci konat SVOU vůli, ale Boží. Pokud i vy pochybujete o Jeho existenci, vyzvěte Ho: požádejte Ho, aby se vám zjevil. Nemáte co ztratit a můžete jen získat. A pokud jste udělali chybu, vězte, že nikdy není pozdě se vrátit – On jen čeká, až bude moci říct: „Mé dítě se ztratilo, ale já ho našel.“
Zdroj: Papisek.cz, nezávislý český překlad Journal de rescapés – Tome 2.
