Být maminkou je snem většiny malých holčiček, že? Když jsme děti, hrajeme si s panenkami, strkáme si polštář pod tričko a předstíráme, že jsme těhotné. Jenže prý existuje správný věk na to stát se mámou! A když už mluvíme o věku, často mi hádají o osm let míň, než kolik mi je. Možná si řeknete „super“, ale pro mě to nebylo vždy snadné – lidé mě kvůli tomu brali méně vážně…
Musela jsem bojovat o přijetí, a to i za cenu, že nebudu sama sebou – vedla jsem dvojí život a odkládala hodnoty rodičů i Boha. Přesto jsem o Boží existenci nikdy nepochybovala ani se na něj nezlobila; chtěla jsem jen žít po svém a být ostatními přijímaná.
Na gymnáziu jsem v prváku začala chodit s klukem. A právě v sedmnácti letech, na začátku maturitního ročníku, se mi svět zhroutil: zjistila jsem, že jsem těhotná. Byl to šok!
„Nikdy by mě nenapadlo, že se to může stát mně! Je to můj první kluk a všechno se hroutí – co bude dál?“
Tyto myšlenky se mi točily v hlavě stále dokola; připadala jsem si, jako bych se topila.
Jakmile jsem to zjistila, odvezl mě přítel na ošetřovnu ve škole. Sotva jsem vstřebala, co se děje, ubezpečili mě, že „řešením“ je potrat. Byla jsem ztracená – nedokázala jsem to rodičům říct. Dva týdny jsem tajila pravdu a každý den plakala ve sprše.
Sestra mi nakonec poradila, ať to doma otevřu; rodiče, ač zdrcení, mi nechali volnou ruku. Strávila jsem odpoledne sama, se seznamem plusů a mínusů. Dnes vím, že mě nesl Bůh, i když jsem si to tehdy neuvědomovala – stejně jako nesl to miminko ve mně.
Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla dítě si nechat: bez ohledu na pohledy lidí, na drby, na budoucnost, kterou jsem si neplánovala. A právě toto rozhodnutí Bůh proměnil v požehnání.
V okamžiku, kdy jsem uznala, že to sama nezvládnu, a plně jsem důvěřovala Bohu, naplnil mě pokoj a jistota, že nebudu sama – a opravdu nebyla.
V dalších letech jsem se k Bohu přiblížila, prosila o odpuštění, znovu se modlila, četla Bibli a nechala se pokřtít.
Moje dcera Rose je můj malý zázrak! Ano, po jejím narození to nebylo vždy jednoduché, ale od chvíle, kdy jsem se rozhodla pro život, byl Bůh stále se mnou. S otcem Rose jsme se nakonec dohodli na péči a navzdory vzestupům a pádům se v našem vztahu ustálila rovnováha pro dobro naší dcery.
Dnes, i když ještě nejsem úplně uzdravená a občas podléhám srovnávání s ostatními, vím, že mě Bůh miluje právě takovou, jaká jsem – nemusím být jiná.
A nakonec ti chci říct: i když Ho nevidíš, Bůh tu je! Miluje tě takového/takovou, jaký/jaká jsi; stačí mu důvěřovat a svěřit mu svůj život – a uvidíš, jak ti to život promění.
Zdroj: Papisek.cz, nezávislý český překlad Journal de rescapés – Tome 2.
