Existuje duchovní svět, život po smrti, peklo, nebe.
“Jednou jsem se probudil a byl jsem na velmi zvláštním místě. Viděl jsem nespočetné množství lidí, jak jsou mučeni démony. A tyto lidské bytosti, které zemřely — věřte mi — tam nevypadaly vůbec mrtvě.”
Poslouchat celé svědectví: zde
— –
Pastor Philippe Montafa je v Indonésii, své zemi, velmi oblíbeným pastorem. V tomto videu z roku 2008 nám vypráví, co mu Pán dal vidět o životě po smrti.
“Když o tomto vidění mluvím, dostávám pokaždé několik výhrůžek smrtí, štiplavé poznámky v tisku, a spousta pomluv. Říkají, že jsem falešný prorok. Je mi to všechno jedno. Protože pokud mohu svým svědectvím zachránit třeba jen jednu jedinou duši a zabránit jim jít do pekla, pak to za to stojí. Chcete mě zabít? Prosím — jen do toho.
Stalo se to prvního ledna, před 8 lety, roku 2000. Večer předtím jsem šel spát. Moje žena ležela vedle mě. V jediném okamžiku, když jsem se probudil se vším svým vědomím, všemi smysly neporušenými, mým mozkem, vším, jsem byl plně při vědomí. Překvapilo mně, že jsem nebyl tam, kde jsem měl být, ve svém pokoji. Byl jsem na velmi, velmi zvláštním místě.
Nedokázal jsem to vysvětlit, nikde takové místo neexistuje. Byl jsem zmatený – kde to jsem? Co to je za místo? Byl jsem plně při vědomí. Nebyl to sen, ani vize, ale byl jsem to já. Fyzicky jsem to byl já. Neviděl jsem svoje oblečení — to byly detaily, kterých jsem si nevšimnul.
Náhle jsem uslyšel za sebou hlas. Nemohl jsem otočit hlavou, abych uviděl, kdo je za mnou, ale protože jsem byl s tímto hlasem ve spojení každý den, věděl jsem, o koho se jedná. Protože jsem každý den četl Bibli, věděl jsem, že tento hlas je hlas mého Pána, Ježíše Krista. Řekl mi: “Jsi zde z mé vůle, pokračuj, jdi vpřed, běž. Povedu tě a ukážu ti něco, co bys měl říct ostatním.”
Tak jsem šel dál. Byla to dlouhá cesta, velmi dlouhá procházka. Bylo tam velmi dusno, nebyl tam žádný vzduch a žádný vítr. Cítil jsem velmi těžkou atmosféru. A smrad, hrozný smarad, který by Vás v tomto životě mohl doslova zabít. Věděl jsem ale, že jsem v dobrých rukou, a tak jsem šel dál.
Zeptal jsem se: “Pane, co se mi tady snažíš ukázat? Dostaň mě odsud, dostaň mě odsud, Pane.” Cítil jsem všechno jako někdo, kdo cítí svou vlastní kůži. Tam Cítil jsem tam opravdu všechno. Konečně jsme dorazili na místo. Můj průvodce mě vzal na místo, kde byly široké, velmi široké vstupní dveře. Byly obrovské, velmi široké, a vůbec nevypadaly jako dveře, nic takového. Nic takového jsme jsme v tomto životě na této zemi neviděli.
A ty dveře byly tak široké, že na nich byly napsány nadpřirozené věci — nahoře — a je neuvěřitelné, že jsem je mohl přečíst, protože to bylo tak daleko, tak široko a tak vysoko. A před těmi dveřmi s nápisem se Bůh dotkl mých očí, abych mohl vyložit, co tam bylo napsáno. Bylo to něco jako Údolí smrti nebo tak něco. A hlas za mnou řekl, abych otevřel dveře. Řekl jsem, že se je bojím otevřít. Ty dveře vypadaly hodně rezavě — mohly by mi poranit ruku.
Chci říct, že to, co se mi dělo, nebyla pouze duchovní zkušenost, ale byla více než fyzická. Nechtěl jsem se těch dveří dotýkat, aby mě z toho nebolely ruce. Ale než jsem se jich vůbec stihl dotknout, dveře se samy otevřely. A když se otevřely, moje srdce bylo zlomené. Slyšel jsem všechny ty lidi, hlasy lidských bytostí křičící o pomoc a proklínání všeho, co dokážete pojmenovat.
Už tam nebylo jasno, protože tam bylo tolik lidí, skřípění zubů a horko, ale tma. Nebyla to normální tma jako v noci, kde můžete říci, že není světlo, a proto je tma. Temnota na tom místě se zdála býti spíše silou, realitou, jakoby věcí, která dýchá vzduch. Když se ty dveře, které jsem viděl, otevřely, tak jsem, stojíce blízko dveří, přesně věděl, kde jsem.
Byl jsem tam, kde jsou mrtví drženi až do dne soudu Ježíše Krista, soudu Bílého trůnu, jak je to popsáno v knize Zjevení v Bibli. A než jsem mohl uvidět něco jiného, podíval jsem se do dálky. Bylo to ale pro lidské oči příliš daleko. Ale díky Bohu, díky Ježíši a jeho moci jsem v té nekonečné dálce mohl spatřit stoupající kouř. Zdálo se, že tam vidím i ohnivý sloup. Neviděl jsem ale, odkud vycházel ten oheň. Musel pocházet ze dna údolí. To údolí muselo být hodně hluboké.
Myslím, že tam mohlo být ohnivé jezero nebo tak něco. A že bylo tak obrovský, že jsem z něj viděl stoupat kouř. A viděl jsem hodně mučení. Připomnělo mi to, co je napsáno v knize Zjevení. Že nikdo nebude uvržen do ohnivého jezera dřív než proběhne Poslední soud. Ani ďábel, ani lidské bytosti, které zemřely a zahynuly ve svých hříších. Až do soudu trůnu, až do soudu Bílého trůnu Ježíše Krista.
Takže jsem věděl, že místo, kde jsem stál, bylo blízko dveří smrti, kde jsem viděl možná nekonečné miliony lidí. Počet zná jen Bůh, ale bylo jich mnoho. Věřte mi, mnohem, mnohem více než lidí, kteří chodí do kostela, to je jisté. A viděl jsem ty lidi, jak jsou mučeni duchy, na svobodě, démonskými duchy. Ty, kteří byli připravováni na soud, ale ještě nebyly odsouzeni a ještě nebyli svázáni. Ještě nebyli hozeni do ohnivého jezera.
A tyto lidské bytosti, tito lidé, kteří zemřeli, věřte mi, nebyli vůbec mrtví. Byli naživu a živější, než jsem si kdy myslel, než jsme si kdy mysleli. A byli mučeni dnem i nocí. Duchy, kterým sloužili ve svém životě, svým hříchem. A teď přišel čas zaplatit. Nepřišel zatím čas soudit, byl čas platit. Stali se majetkem těchto duchů a duchů, těchto démonů ďábla se všemi kletbami. Lidé, kteří zahynuli ve svých hříších, budou uvrženi do ohnivého jezera.
Mohl jsem tam vidět všechny druhy mučení. Lidé byli mučeni na základě svých hříchů na zemi. Ne kvůli Božímu soudu, Boží soud před Bílým trůnem bude spravedlivý, ale tak to bylo jako hřiště, hra pro ďábla a jeho pomocníky.
Víté, že Ježíš říká, že je pro Vás lepší jít do nebe s jedním okem, pokud Vás Vaše oči svádí k hříchu. Vytrhněte ho, protože je lepší mít jedno oko v nebi než dvě a nebýt tam. Víte, proč? Teď vidíte svýma očima, ale Vaše oči budou v této mučírně hračkami pro ďábla a jeho pomocníky. Nebyla to ani místnost, byla by příliš malá, místnost by byla příliš malá.
Pokud Vás Vaše ruce svádějí k hříchu, jedna z rukou Vás svádí k hříchu, prostě ji odřízněte. Je pro Vás lepší mít jednu ruku v nebi než dvě ruce, aniž byste tam byli. Viděl jsem všechny druhy mučení. A lidé? Všechno, co jsem udělal, bylo: “Pane, prosím, smiluj se.”
Málem jsem zemřel, když jsem byl svědkem toho všeho. Přežil jsem jen kvůli Boží síle. Kdyby nebylo Boží síly, zemřel bych ve spánku a lidé by si mysleli, že jsem měl infarkt. A po tom zážitku, když jsem se ráno probudil, mě bolelo celé tělo. Zvracel jsem skoro každý den, jen jsem na to pomyslel. Bylo to tak traumatizující. Také obzvlášť pote, co Vás lidé žádají, abyste ten příběh pořád dokola vyprávěli. Je to, jako byste byli zabíjeni znovu a znovu a znovu.
Devět měsíců poté jsem udělal první evangelizační kampaň. Bylo to po dlouhém vyjednávání s Bohem. Duch svatý mě podnítil k evangelizační kampani a sdílení svědectví. Řekl jsem “Cože? Já nechci, nemyslím si, že to dokážu. Za druhé, nechci, aby si lidé mysleli, že jsem se zbláznil.”
Byl jsem nazýván falešným prorokem, byl jsem nazýván teologicky nezdravým kazatelem. Říkal jsem: “Pane, jestli mě miluješ, neříkej mi, abych to udělal, je už dost špatné, že jsi mě to přiměl vidět. Proč nevezmeš někoho druhého? Proč si chceš vybrat zrovna mě?”
Přesto jsem uposlechl a během mé evangelizační kampaně jsem kázal velmi jednoduše. A bylo tam mnoho lidí, kteří přišly dopředu, aby přijali Ježíše. Nevolal jsem je k pódiu normálním způsobem a neptal jsem se ani, kdo chce přijmout Ježíše, a nežádal je, ani aby měli všichni zavřené oči nebo skloněné hlavy. Sice na těchto praktikách není nic špatného, ale neudělal jsem tak z důvodu nouze.
Víte co? Kázání evangelia je naléhavé, fakt naléhavé, není to vtip. Není to manipulace, není to byznys, to vůbec. A už je mi jedno, co si lidé pomyslí. Já poslouchám Pána. I kdybych měl zemřít, že mě lidé zabijí, protože mě někteří lidé nemají rádi, zvláště tady v Indonésii, tak pokud zemřu, je to zisk.
Pokud ale pomohu zachránit aspoň jednoho člověka, aby nešel do pekla, ne kvůli mě samotnému, ale kvůli Kristu, člověka, kterého zachrání mé svědectví, slovo Boží, tak to stojí za to. Lidé přímo běželi dopředu, aby přijali Ježíše. Ale pak jsem tam ve 2. patře viděl sedm mladých mužů, kteři poslouchali mé svědectví. Když jsem je sdílel,tak mezi sebou vtipkovali, a zatímco někteří lidé za ten krátký čas poté přijali Ježíše; těchto 7 lidí mezi sebou mluvilo a zdálo se, že si z mého svědectví dělají legraci.
Nebral jsem si to osobně, protože to nejsem já, koho odmítají. Najednou jsem dostal vizi — viděl jsem těchto 7 lidí, jak se dobrovolně drželi za ruce a skočili všichni společně do ohnivého jezera. Zlomilo mi to srdce. I když jsem během těchto 3 dní evangelizační kampaně přivedl tisíce lidí ke Kristu, stále to nemohlo uzdravit mé srdce kvůli těmto 7 lidem, kteří svá srdce zatvrdili. Nemyslím si ani, že když ještě někdy během jiné evangelizační kampaně nebo po poslechu svědectví od přátel uslyší něco tak drsného o pekle, že se změní. Vůbec se nezmění.
A co teprve lidé v západním světě, kde existuje názor, že peklo je jen slovo? Lidé tam snadno říkají: “Jdi do háje (ve starším českém významu jdi na hřbitov, zemři, anglicka verze je: go to hell).” Víte, o čem mluvíte? Nebo je peklo prezentováno pouze jako příběh či pohádka. Není to skutečné, je to jen vymyšlené. Je na nás, zda tomu budeme věřit nebo ne.
Věřte tomu nebo ne, ale já mám ruce čisté. Jestli lidé věří nebo ne, není v mé moci. Dokud vím, že jsem čistý, mám čisté ruce od krve lidí. Vy si vyberete, čemu uvěříte, já jsem pouze podal své svědectví.
Zdroj: Papisek.cz, nezávislý český překlad https://www.youtube.com/watch?v=ED5BZLsLaPs
Pokud po poslechu papisek.cz vidíte znamení, že jste uzdraveni, nebo chcete přijmout Ježíše, abyste měli věčný život, můžete se modlit následovně nebo zavolat či napsat zprávu na číslo 735350259 (WhatsApp).
“Pane Ježíši, děkuji, že jsi zemřel za moje hříchy a že jsi vstal z mrtvých pro moje spasení. Lituji starého života, který jsem předtím žil(a). Dnes se rozhoduji přijmout Tě jako Pána a Spasitele. Amen!”
