Kdybych měl svůj život přirovnat k filmu, řekl bych, že od mých 14 let – chvíli po křtu – se z romantiky stal psychologický horor. Vylézám z vody po obřadu a hlavou mi prolítne myšlenka: „Tvoji rodiče se rozvedou!“ Říkal jsem si, že to je blbost… Doma přece bylo všechno v pohodě. Jenže na začátku střední začala být máma divná.
Jednoho večera, když jsme s bráchou koukali na telku a táta spal, máma najednou vstala a donesla z kuchyně všechny nože: „Tady nejsme v bezpečí, ale tátovi nic neříkejte, nepochopil by to.“ Nechápali jsme, báli jsme se… Po pár minutách se nám podařilo ji uklidnit, nože uklidit – ale byl to start psychodramatu. Máma se sesypala natolik, že ji jednou musela odvézt policie na psychiatrii. Totální šok!
To celé obrátilo rodinu naruby. Psychicky jsme byli rozložení a postupně se to rozhádalo mezi mnou a bráchou, mezi tátou a mámou – nakonec rozvod.
Já jsem v tom chtěl zůstat pozitivní. Věřil jsem mámě, navštěvoval ji v nemocnici, i když tam o tátovi vykládala strašné věci. Byl jsem úplně tiraillé – rozseknutý na kusy. Kvůli rozvodu jsme začali chodit na povinné mediace jednou za 15 dní, v cizí budově, s cizími lidmi. Ze začátku OK, ale brzy noční můra. Po každém setkání jsem týden jen přetáčel v hlavě rozbité rodinné scény… Ty schůzky byly toxické a nakonec jsem to nevydržel – přerušil jsem kontakt s mámou. Doma to taky houstlo; během roku jsem utekl z baráku dvakrát nebo třikrát.
Nechtěl jsem už být divákem toho hororu, co se odehrával v naší rodině!
Nová kapitola: stěhuju se do Met, studuju audiovizuální tvorbu, píšu si vlastní scénář života. Myslel jsem, že budu v klidu. Realita? PUF. Chyběla mi máma, aniž bych si to uvědomoval. Propadl jsem samotě, začal uhánět holky, randil online a nakonec si domluvil placenou schůzku s eskortou…
Ten večer mi bylo fakt bídně. V autě cestou za ní jsem cítil, jak uvnitř svádím boj a věděl jsem, že ke mně mluví Boží Duch. Protože i když to doma hořelo a já nebyl svatoušek, Bůh v mém životě pořád byl. A ten večer mě doslova zastavil od ještě hlubšího pádu.
Po pár minutách vnitřní bitvy jsem otočil auto a na schůzku nejel. Doma jsem se sesypal, hanba jak hrom. Zavolal jsem nejlepšímu kámošovi a pastorovi mládeže, všechno vyklopil a oni se za mě modlili.
V ten den se něco zlomilo. Došlo mi, jakou díru mám v srdci, a odevzdal jsem ji Bohu, aby ji naplnil svou přítomností.
Rozhodl jsem se modlit za rodinu, za bráchu v těžkém období, i za vztah s mámou. Dnes ji zase dokážu nazvat „máma“. Smířil jsem se s tím, kým je, a můžu říct, že je mi znovu mámou. Jsem vyléčený z nedostatku lásky a v kontaktu s holkami hraju fér, bez dvojsmyslů. Získal jsem rovnováhu, v hlavě je zas klid.
Bůh zahojil moje srdce a každý den mě ohromuje svojí věrností a dobrotou.
Pokud Ho ještě neznáš, věz, že Bůh je nejlepší režisér ever. Zná konec příběhu dřív než ty, odpouští bez podmínek a provede tě každou bouří.
Zdroj: Papisek.cz, nezávislý český překlad Journal de rescapés – Tome 2.
